Náhodná zastavení. In Mimochodem/ By the way, 2009

 

Náhodná zastavení

Náhoda je neuvěřitelným zdrojem inspirace. Velké objevy jsou v řadě případů dílem šťastné či nešťastné náhody. Tyto věci se prostě stanou. Stanou se tak mimochodem. Pocity strůjce při takovém objevu jsou, dle mého názoru, těžko popsatelné a velice individuální. Zřejmě však můžeme obecně říci, že je prvně více či méně překvapen, poté ohromen a zřejmě i šťasten. Někdy ovšem si svůj náhodný objev neuvědomuje a tyto objevitelské pocity tudíž neprožívá, je o ně ochuzen do doby, něž dílo náhody prohlédne. Legendy o náhodě se váží například k vzniku abstraktního umění či k Senefeldrovu objevu technologie litografie. Avšak příkladů nejen z oblasti výtvarného umění je celá řada – penicilin, suchý zip, lepicí pásky… Takové objevy, které změnily dějiny, se nedějí denně, nicméně existují i naprosto malé obecně bezvýznamné náhodné objevy, které člověk zažívá při běžném životě, a jsou pro něj zdrojem stejně příjemných pocitů, zdrojem inspirace a mohou pro něj mít obrovský význam, který ovlivní řadu věcí příštích v jeho životě. Stanou se přirozeně.

* * *

Vezme-li malé dítě prvně do ruky pastelku, i přes určitou pomoc svého okolí, je pro něj stopa, kterou jeho ruka zanechává pomocí pastelky, naprosto úžasným zážitkem. Malé dítě má samozřejmě těchto zážitků s poznáváním svého okolí nepřeberně mnoho. Prožívá je každé dítě, což těmto objevům v žádném případě neubírá na významnosti. V tu danou chvíli jsou pro člověka jedinečné, on je prožil poprvé, podporují jeho další chuť k poznávání světa kolem sebe.

Pro člověka je vždy daleko cennější, objevuje-li sám cílevědomě, náhodně nebo je k tomuto objevování citlivě veden, než když je mu poznání zprostředkováno bez objevitelského zážitku.

V pedagogickém vedení, při výchově dětí, či v jakémkoliv jiném rozvoji lidského ducha je, podle mého názoru, velice důležité preferování tohoto způsobu poznání. Poznání, které podporuje zvídavost, otevírá mysl k podnětům z vnějšku a je založené na aktivní účasti jedince.

* * *

Prožila jsem zajímavý rok. Byla jsem učitelem. V podstatě mé předchozí počínání k tomu dlouhodobě směřovalo. Několik let jsem se na toto povolání připravovala. Jednalo se o přirozený vývoj. Najednou ovšem máte přidělenou, poněkud neosobní učebnu, vybavenou opotřebovaným nábytkem, do které za Vámi pravidelně docházejí děti – malé, co sotva unesou tašku, větší, ale i zcela velké, co už jsou tak trochu dospělé. Střídají se přesně podle rozvrhových hodin a potkáváte se týden, co týden. Zprvu jsou to anonymní tváře, které postupně poznáváte v davu ostatních, časem je znáte všechny jménem, něco málo o nich víte a tušíte, co od nich můžete očekávat. Během těch týdnů nastávají situace, na které Vás žádná příprava nepřipravila a záleží jen na Vás, jak se s nimi vypořádáte. Na povinnosti, které máte kromě samotné výuky, se zprvu velice soustředíte, poté je již plníte automaticky. Zřejmě to tak neprobíhá pokaždé, ale v mém případě to tak bylo. Výuce jsem věnovala maximum. Od začátku jsem byla motivována nahromaděnou silou z let příprav. Chtěla jsem předat vše, co jen půjde a dělat tuto práci, co nejlépe. Nejdříve zřídka a poté častěji byla má snaha odměněna nadšením malých i velkých dětí. Ovšemže ne všech. Najdou se jedinci i mezi dětmi, kteří nepřistoupí na hru za žádnou cenu. Objevovali jsme společně krásy výtvarného tvoření, kouzlili jsme při různých experimentech, snažili jsme se najít v takovém počínání smysl, hráli jsme si s náhodou. Podporovala jsem přirozenou spontaneitu dětí, nechávala je náhodně objevovat a radovat se z těchto objevů.

Školní rok skončil. Utekl velice rychle. Z určitých důvodů jsem ze školy odešla. Vzhledem k tomu, že se z mé strany tento rok odehrával v neuvěřitelném tempu a vypětí, je tomu dobře. Myslím, že bych takto intenzivně nemohla pokračovat, ale zároveň bych nechtěla zklamat. Rok je, podle mě,  dlouhá doba na to, aby se mnoho prožilo a navzájem se lidé poznali, ale je to příliš krátká doba na to, aby se práce stala rutinou. Proto tento rok byl výjimečný, měl začátek a konec a lze jej s odstupem času analyzovat. Z vytvořené výtvarné práce považuji za zásadní proměnu prostoru výtvarné učebny, oné neosobní místnosti, kam žáci přicházeli a odcházeli. Na této proměně se podíleli téměř všichni návštěvníci jednak v rámci dlouhodobého projektu, ale zároveň se tak stalo mimochodem s myšlenkou ukázat své dílo, zpestřit interiér, zanechat výtvarnou stopu.

Učebna se stala výtvarným dílem. Dílem všech, kde každý respektoval práci ostatních, vážil si možnosti průběžně se podílet na společné práci. Učebna se stala inspiračním prostorem, výtvarným ateliérem. Místem, kde se odehrávaly neuvěřitelné fantazijní příběhy, kde ožívaly sny plné barev, kam vstoupila pestrobarevná příroda.

Cílem dlouhodobého projektu bylo pomocí výtvarných prostředků z omšelého interiéru vytvořit přírodní oázu, barevný a veselý prostor, kam by se děti rády vracely. Do prostoru školní učebny byl přenesen vysněný svět z vnějšku, exotická příroda doprostřed pražského sídliště. Důraz byl kladen na zajímavá řešení, respektování tvarů nábytků, využití různorodých ploch k výtvarnému pojetí.

Učebna se časem jistě zase změní. I děti budou časem jiné. Věřím ale, že pro návštěvníky v uplynulém roce mělo toto místo určitý význam. Vytvořili jej společně. Stalo se tak mimochodem během hodin výtvarné výchovy.

* * *

In Mimochodem/ By the way. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-4825-6.

http://www.bytheway.org.uk/

Fotogalerie: Náhodná zastavení